Deník_Kosovo_2015

22.05.2015 – Pátek – Ráno ve 4 hodiny sraz u mě, Michal dorazil lehce po 4, naházel sem do kufru bágly a vyrazili za bratrem. Kolem 4.45 sme naložili i jeho a vyjeli směr na Hustopeče a dálnici D2 směr Bratislava. Na hranicích kupujeme SK dálnici na 10 dní za 10€ a pokračujeme směr BA a dále na hraniční přechod do Maďarska, kde taky kupujeme dálnici na 10 dní za 13€. První zastávka je na pumpě asi 50 km za hranicemi.
Potom sem si šel dozadu lehnout, ptž nás čekala ještě dlouhá cesta a vstávání ráno mi nedělá úplně dobře…
Michal postupně projel celé Maďarsko až na hranice se Srbskem, kde byla další zastávka a předávka řízení. Po celkem liduprázdné dálnici sme dorazili do Bělehradu. Tam se dotankovalo a posvačilo. Jinak až tady víceméně od začátku cesty přestalo pršet. Potom sme pokračovali na srbské město Niš, kde sme se odpojili z dálnice vedoucí na Skopje, vyměnili se za volantem a směřovali k hranicím s Kosovem ve vesnici Merdare. Cesta k hranicím byla dost rozbitá a tenhle ten srbský venkov vypadal dost zanedbaně…
Příjezd na hranici, předjeli sme asi tak 10 tiráků a před námi cca 5 aut. Srbská kontrola v pohodě na občanky, do Kosovo sme ale vytáhli pasy, prohlídka nebyla žádná, jen sme museli ve stánku zaplatit pojištění auta na 10 dní za 30€, víc nic.
Přejezd hranice nás trošku překvapil, ptž sme čekali bídu a nouzi, ale to, co sme viděli, nebylo nijak hrozný… spousta velkých domů podél silnice, sice prázdných, ale ne všechny. Krámky s různým zbožím a lidi vypadali taky celkem přívětivě. Rozhodně ten venkov vypadal líp než srbský venkov. Kousek před Prištinou sme dokonce najeli na novou dálnici, která nás vedla místo na Prizren tak na Peju, ale zjistili sme to brzo a tak sme přejeli na tu správnou cestu.
Kolem 18 hodiny sjíždíme na sjezdu Prizren jug a přes rozkopaný asi půl km dlouhý úsek se dostáváme do města. Stavíme na pumpě a hledáme adresu hostelu, kde budeme 3 noci bydlet. Zhruba víme, kde to asi je a tak vjíždíme do starého města a po chvilce hledání konečně před námi CityHostelPrizren s přilehlým parkovištěm, kde necháme auto a jdeme na recepci, kde už na nás čekají… dostáváme pokoj pro 3 s koupelnou a WC na pokoji, s výhledem do rušné ulice. Natáháme věci do pokoje, dáme sprchu a šup do centra na pivko.
Sejdeme dolů k řece Bistrica a podél řeky nás překvapí spousta zahrádek, fotíme a pak sedneme na jedné z nich, dáváme „několik“ třetinek kosovského piva Peja, btw musím říct, že vážně dobrého. Sedíme asi do půl 11 a pak se volně přesuneme zpět do hostelu a jdeme po náročné cestě na kutě.

26.06.2015 – Sobota – Ráno sme nakoupili papriky, rajčata a kravský sýr a sedli si na střešní terasu hostelu na snídani. Po snídani sme vyrazili z Prizrenu po staré silnici směrem na Prištinu až sme dojeli ke krasové jeskyni v Gadime, z hlavní silnice byla dokonce značená šipkou což je co říct, ptž v Kosovu je všude značená Priština, ale zbytek už moc ne a nebo ne moc dobře.
Zaparkovali sme na parkovišti před jeskyní, vstupné 2€, ujal se nás tří průvodce a vyšli sme… jeskyně sama o sobě je opravdu moc hezká, není moc veliká, ale krápníková výzdoba a nasvícení je opravdu super, takže výsledný efekt je velmi pozitivní, fotit telefonem nás nechal všude, jen byl moc rychlý, ptž venku mu stát zástup malých děcek, co šel hned po nás. Výklad v koktavé angličtině byl taky v pohodě.
Od jeskyně sme odjížděli směr Gračanica. Na začátku Prištiny se odbočilo vpravo a po necelých 10km sme už parkovali před klášterem. Žije tady pořád ještě srbské obyvatelstvo, které se odmítá vystěhovat a tak bylo vidět i projíždějící jednotky KFOR.
Monastýr v Gračanici patří mezi památky UNECSO a byl založen v roce 1315 a je významných centrem srbské církve a jako takový jej chrání policejní složky proti kosovským Albáncům. Monastýr je umístěný uvnitř komplexu za vysokou zdí, nepustí vás dovnitř v krátkých kalhotách a triku. Naštěstí uvnitř uklízela jen jedna jeptiška a tak si ani nevšimla, že si to tam fotím. Chvíli sme tam pobyli, byl tam stín a začínalo se dělat dost teplo.
Další zastávkou toho dne byl památník bitvy na Kosově poli, která se konala v roce 1389 a kde padli oba velitelé, jak Lazar Hrebeljanovič tak i sultán Merad. Pro srby je toto místo také památné. Dost nám trvalo, než sme ho našli. Při vstupu jsme museli odevzdat pasy, celý komplex je oplocen a hlídán kamerami, ale kromě nás tam nikdo nebyl a ani bych neřekl, že se o to nějak starají… no ono taky je to srbská památka tak, co by se o to Albánci starali. Je dobré, že se dá vyjít až nahoru té věže a je tam celkem pěkný výhled, který kazí jediné dvě kosovské uhelné elektrárny Kosovo A a B… dost nevzhledné.
Od památníku bitvy sme se přesunuli k hrobce sultána Merada, kde hned po příchodu se nás ujal kvalitně anglicky mluvící průvodce a vše nám vysvětloval, ukazoval a vzal nás i do muzea, no prohlídka asi na půl hodiny komplet… a bylo vidět, že tohle je turecká památka a o tu už se Albánci starali parádně.
No a potom už bylo na řadě hlavní město Priština. Příjezd do města jako takový byl dost zajímavý, ptž na nás hned každý troubil, jen co sme vjeli na kruháč… no moc sme nepochopili, jak se v Kosovu na kruháčích jezdí… ale když sme to sledovali tak tam asi ani žádný řád není… Spíš jim tam postavili hromadu kruháčů, ale nikdo jim neřekl, jak se na nich jezdí… takže sme byli docela rádi, že se nic nepřihodilo. Po asi 20 minutové zácpě v centru sme si nechali auto v podzemní garáži (díra v zemi) u hotelu Grand.
Prohlídku sme zahájili na pěší zóně ulice Matky Terezy, kde sme si dali i oběd, velký kebab se salátem. Tato ulice je nejspíš srdcem města, ptž zde korzovalo spoustu lidí, těch bohatých z hl města. Po obědě sme volně pokračovali k hodinové věži a mešitě Džamija cara, potom přes starý bazar k mešitě Xhamia e Llapit. Pak už zpět k hotelu Grand a k nápisu NewBorn, odtud ke katedrále Matky Terezy, která je teda dost zajímavá. Potom sme se šli jestě přes ulici kouknout na moc zajímavou stavbu národní knihovny. Toť asi vše co nás v Prištině zajímalo a vyrazili sme zpět do Prizrenu, na pumpě si koupili pivo a doufali, že konečně trefíme ten správný výjezd z města na Prizren. Což se opět nějak nepovedlo a tak na dálnici do Prizrenu sme se napojili až asi po hodině cesty vesnicemi.
Večerní příjezd do Prizrenu, rychlá sprcha a do města na jídlo a pivko, pak ještě jedno na terase hostelu, kochání se výhledem, poslouchání volání k modlitbě a kolem 11 spánek.

24.05.2015 – Neděle -Ráno opět snídaně na terase, potom zabalení si věcí do hor a už sedáme do auta a jedeme směrem nejjižnější vesnice Kosova a to Rastrelica. Cesta z Prizrenu probíhala normálně až k odbočce ve městě Zhur, kde sme vjeli do serpentin a ty nás přes Plave, Dragaš a Kruševo dovedli do Rastrelice.
První dojem byl opravdu šok, vesnice je položena na úpatí prudkých kopců, plné křivolakých uliček pro max jedno auto a navíc tam opravdu moc lidí asi nejezdí, ptž když sme přijeli na takovou malou náves, kde byli asi tři krámky a cca asi 30 snědých, zarostlých chlapů co na nás koukali tak, jako že co tam chceme… michal prohlásil, že tady auto nenechá a tak sme otáčeli a jeli jinou uličkou, kde bylo takové parkoviště, no spíš vrakoviště, ale vypadalo, že jedno místo se tam najde… no po zaparkování a zjištění, že tam ta prdel dost kouká, sme to ještě radši přeparkovali o kus jinam.
Hned, jak sme vylezli, už byl u nás takový děda, kterému sme ukázali, kam chceme dojít, že kudy tudy do Brodu a že chceme dojít k tomu hotelu, děda nás sice nasměroval, ale potom už si povídal sám pro sebe, tak sme ho tam nechali napospas. Ještě sme v krámě koupili chleba a už si to šlapali nahoru nad vesnici.
Pomalu se nám začínalo objevovat krásné údolí, nicméně nás potkal jeden místní a že jestli jdeme na Brod, že jdeme špatně… a nasměroval nás jinudy… tak sme asi půlhodiny šli na ten směr, ale moc se nám to nezdálo, tak sme se nakonec přes vrchol vrátili do našeho údolí, které vedlo směrem k makedonské hranici. Šli sme asi tři hodiny podél potoka a naskýtaly se nám opravdu krásné výhledy na okolní kopce… za námi to dost bouřilo, ale když to přišlo k nám tak už padlo jen pár kapek a bylo to pryč. Po cestě sme potkali jen jednoho místního a 3 pasáčky, kteří nás varovali, že bude už hranice.
Řekli sme si, že zpátky půjdeme po druhé straně, ale nikde nebyl mostek a tak až sme našli příhodné místo, sme přebrodili ledový horský potok a celkem se u toho nasmáli…
Nicméně jen na chvili, ptž za námi se začali honit mraky a pomalu začínalo pršet a pršelo víc a víc až to pomalu přerostlo v regulérní bouřku s bleskama kolem nás a i malé kroupy… Tak sme se obrátili a mazali zpátky do vesnice, nicméně to až zas takový kousek nebylo a stejně sme do Restrelice dorazili úplně promočený. Naštěstí ve vesnici už jen poprchalo, tak sme se šli ještě podívat na místní mešitu a pak už k autu.
Jen sme trnuli, aby bylo v pořádku, no při příchodu už bylo něco jinak, koukáme na spz, která byla na jedné straně ulomená a podřená. Naštěstí, když sme přišli blíž tak sme zjistili, že je to jen ta spz a, že celý auto je jinak v pořádku, tak sme ji jen přidělali na jinej šroub a bylo to. Sundali si mokrý hadry a boty, ze kterých se kouřilo, zajímavý efekt… nasedli a vyrazili zpátky do Prizrenu.
Cestou zpět byla mlha, dost zima a pořád pršelo, v Prizrenu byla taky zima, ale jen poprchalo a ze západu svítilo dokonce sluníčko, tak sme nakoupili 2l Peju, sedli na terasu a užívali výhledů na dost černý mraky nad Prizrenem. Pak sme si zašli na večeři na pizzu a pivko a zpět na hostel, dokonce sem vytáhl i péřovku, jaká byla venku kosa.

25.5.2015 – Pondělí – Ráno sme vstávali trošku dřív, čekal nás náročnější den. Nakoupili sme snídani a dali si jí na terase, jako už tradičně… pak si zabalili krámy a šli dolů zaplatit hostel, 15€ na osobu za 3 noci… Hodili si věci do auta a šli na pevnost, odkud má být výhled na město. Stoupání na pevnost je trošku příkré, ovšem moc dlouho to netrvá a odměna ve formě výhledu byla opravdu úžasná. Pevnost sama o sobě nic moc, i když na ní probíhají práce, aby to nebyl úplnej zbor a lidem nepadaly kameny na hlavu. Ovšem počasí bylo super, skoro modrá obloha a tak výhled parádní. Až sme se dostatečně nabažili, sešli sme dolů a k autu a vyrazili směrem město Gjakova (Dakovica).
Po cestě sme natankovali naftu (1,08€), zaplatili kartou a pak hurá na cestu. Je to v mapě sice jako větší silnice, nicméně se po ní táhlo spoustu aut a musím říct, že se tady jezdí teda dost opatrně, to sme čekali větší balkán.
Příjezd do Gjakova nás teda moc neoslovil, dost špinavé, plné odpadků a nehezké. Zaparkovali sme kousíček od „centra“ a šli se podívat na katedrálu Kisha e Gjakoves, nová pěkná, leč zamknutá, takže výzdobu sme neviděli. Pak zpět na kruháč kouknout na měšitu a na sochu hrdiny se samopalem a stačilo… byla tam zácpa a ten vzduch se nedal dýchat, tak sme sedli do auta a vyrazili směrem vodopády na řece Mirusha.
Po silnici, která vede na Kline sme koukali na šipku, která nás nasměruje, bohužel marně. Zhruba sme tušili, kde to asi je tak sme uhnuli z hlavní a po příjezdu do první vesnice sme se nebojácně pustili do debaty s lokálama, kde to asi je. Bohužel bylo vidět, že když sme jim ukázali mapu, tak neví, ptž neumí číst… měl sem to i na obrázku, což už bylo lepší, ale poslali nás zpět na hlavní, kde po asi 4km cestou zpět narazili na stánkaře, který uměl německy a ten nám popsal, jak se tam dostaneme. Jmenoval vesnici, která na mapě nebyla, tak sme jeli podle jeho doporučení a opravdu sme se objevili ve vesnici, jen sme nevěděli v jaký, ptž cedule jim tady chybí. Před koncem vesnice sme uviděli něco jako ceduli směr vodopády… nechápali sme, co je těžkýho na tom dát ji i na hlavní silnici… Odbočili sme na konci vesnice a po asi 50m končil asfalt a začala kamenitá cesta…
No ale zrovna v tu chvíli sme začali slyšet dost divný zvuk zezadu auta… tom vylezl a poslouchal a já jel opatrně dál, zvuk vycházel z pravého zadního kola. Zastavili sme, šup ven věci z kufru, hever a klíč na kola. Sundali sme zadní kolo s tím, že to určitě bude jen kamínek… nic nevypadlo… pootočili sme nábojem kola a zvuk se zazněl… brrrr ale škaredej, pak mezi kotoučem a plechovým krytem se objevil malý kamínek, vydloubnuli sme ho, nasadili kolo a jelo se dál.
Po asi 6km kamenité cestě sme konečně dorazili na malé parkoviště a v domnění naprosté samoty si vzali plavky, že se pod vodopády vykoupeme… jaké bylo ale naše překvapení, když po této hrozné cestě, se dole objevili 2 kavárny s celkem asi deseti lidmi! Nechápu… no tak sme si dali pivko, najedli se ze zásob, co sme si vzali, nafotili, poseděli a kochali.

Potom nás čekala zase ta hrozná cesta zpět do vesnice, až sme najeli na hlavní silnici směr město Peje. Kam sme dorazili akorát po bouřce, projeli celým městem a zastavili se před bránou a boudkou kosovské policie, jen se zeptali, jestli chceme do patriarchátu, my že ano, tak sem mu dal pas a on mě propustku a zvednul závoru a jelo se.
Pečský patriarchát z počátku 13. století je zařazen na seznam UNESCO a jsou v něm pohřbeni středověcí patriarchové srbské církve, proto je chráněn policií před kosovskými albánci. Musím upřímně říct, že tento monastýr měl v sobě opravdu historického ducha, výzdoba a nástěnné malby byly nádherné, nikde ani noha turistova, monastýr hlídaly dvě řádové sestry, také se nám podařilo i přes zákaz focení, něco málo vyfotit. Okolí monastýru je pěkně upravené a dovedu si představit, že se tam musí příjemně rozjímat…
Po prohlídce, odevzdání propustky, vrácení pasu se domlouváme, že dnes ještě zajedeme do Dečanu, kousek od Peji, kde se nachází největší středověký chrám na Balkáně. Klášter Visoki Dečani je srbský ortodoxní chrám ze začátku 13. století zařazen na seznam UNESCO a opět jako i Pečský patriarchát je bráněn před útoky albánců, tentokrát ale nejen policií, ale i složkami KFOR, momentálně Slovinci. Samotný příjezd ke klášteru, je již na cestě hlídán dvěma příslušníky se samopaly a další stanoviště je opět zastoupeno dvěma ozbrojenci.
Když nás viděl, tak nám začal říkat, že tak jak vypadáme, tak tak tam rozhodně nepůjdeme, takže dlouhý kalhoty, dlouhý rukávy, nic na hlavě, odevzdat pasy, nafasovat propustky a bez foťáků. Měli sme myslím dost štěstí, ptž sme se akorát střídali se zájezdem Srbů, co tam kolem nich všichni skákali a kdesi cosi. Nás si nikdo nevšímal, a proto sme fotili na telefony a nahrávali na kamery, než sme viděli někoho, že jde k nám do kláštera, tak sme toho nechali, prošli si okolí kláštera a šli zpět k autu. Dostali sme pasy a ptž bylo už kolem 17 hod začali sme v Děčani hledat hotel… což nebylo úplně jednoduché a tak sme se rozhodli, že zajedeme do Juniku, kde sem měl vybraný jeden hotel. Naštěstí Junik není od Dečani nijak daleko, ale když sme projeli celé Dečani, tak nikde žádná cedule, ptali sme a tak nás nasměrovali.
Nakonec sme našli hotel Juniku… velká stavba, skoro uprostřed ničeho, vypadal celkem dobře tak sme se šli optat na cenu ubytování, tak pro 3 lidi na 2 noci 60€, berem. Vynosíme krámy z auta do pokoje a hurá na zahrádku na konečně točený pivo Peje… výborné, studené no báječné!!
Objednali sme si i jídlo a naše překvapení pokračovalo, to, co nám číšník přinesl, vypadalo luxusně a nakonec stejně tak i chutnalo! Pokud budete někdy v okolí Dečani, tak tento hotel Juniku doporučuju jak cenově, tak ubytováním ale hlavně kuchyní… No a ptž měl ten den michal narozky, tak došlo i na domácí raki, moc lahodnou… každopádně sme to pěkně zapili…

26.05.2015 – Úterý – Dnešní ráno bylo taky trošku těžší po tom včerejším pití… Každopádně sme šli na snídani, dali si sýr, šunku, vejce a olivy. Pak se ještě zeptali, kudy bude nejlepší jít směrem na Djeravici. Řekl nám, kam asi dojedeme autem a odkud už pěšky. Tak sme si zabalili věci, ve vesnici koupili něco k jídlu a vyjeli, na konci Juniku se dali vlevo, po chvíli skončil asfalt a pak ještě asi 3 km po kamenité cestě k restauraci, kde sme nechali auto, hodili bágly na záda a vyrazili nahoru.
Cesta byla v pohodě, pořád sme ale čekali, že dojdeme na konec lesa, aby sme tam něco taky viděli, ale ani po 5,5 hodinách cesty do kopce se nám toho moc neukázalo a tak tenhle celodenní trek byl trošku zklamáním. Jediné dobré bylo, že za těch 9 hodin a 25 km sme potkali jen 2 jeepy, co jeli nahoru, jinak ani živáčka! Když sme konečně došli dolů, zpět k restauraci, umyli sme boty v potoce a jeli zpět na hotel. Hory byly v mracích a tak sme si sedli na zahrádku a dali si zasloužené točené a večeři. Poseděli a popili sme, darovali sme majiteli plzeň v plechu, tak děkoval. Nakonec sme si od něj koupili za 2€ půllitry a šli na kutě.

27.05.2015 – Středa – Ráno sme na balkóně posnídali ze zásob, zabalili si věci, naložili a vydali se na cestu. Vrátili sme se na hlavní silnici do Peje a jeli směrem k patriarchátu a potom pokračovali dál do údolí Rugova, které je opravdu krásné a zajímavé. Je to jedno z nejpopulárnějších míst v Kosovu. 25 km dlouhý kaňon obklopují vysoké skály a údolím protéká řeka Drina. Silnice se točí v serpentinách a v ručně hloubených tunelech a skalních převisech, opravdu nádhera. Čím více stoupáme kaňonem, tím jde teplota dolů a začíná poprchávat.
Po asi 45 minutách se dostáváme do vesnice Kučiště, odkud čekáme kamenitou cestu do Boge, ovšem jaké bylo překvapení, když do Boge byla nová asfaltka. V Boge cesta končí a tam stojí celkem „nóbl“ hotel Magra Austria, kde platíme jednu noc, v dešti a zimě, byli 4°C, vybalíme a jdeme na oběd.
Po obědě si zabalíme pár věcí a jdeme na trek do okolí… bohužel pořád poprchává a vše je mokré… pokračujeme od hotelu na sever až dojdeme k malému jezeru poblíž hranice s Černou Horou, škoda že všechny vršky jsou v mlze… vracíme se a jdeme druhou stranou na východ, kde by opět byly krásné výhledy nebýt mlhy. Tak sme si udělali asi 5ti hodinový trek okolo Boge, došli na hotel a dali si na večeři jejich specialitu, zapečené špagety se sýrem, ale jo bylo to dobré.
Já si ještě na půl sedmou objednal saunu za 5€, tak to byl fajn relax. Potom sme šli na kutě, ptž na zítra nás čekal přejezd do Sarajeva.

28.05.2015 – Čtvrtek – Celkem sme si ráno poleželi a tak na snídani se šlo až kolem půl desáté, byla omeleta s houbami a čaj. Pak sme se zase zabalili a zhruba o půl jedenácté sme sedali do auta a vyráželi.
Čekal nás opět průjezd kaňonem Rugova, ptž nám v hotelu řekli, že tady nelze překročit hranici do Černé Hory. Opět sme zastavili a fotili, zase z druhé strany…
Dojeli sme do Peje, tam se něco ještě na koupilo, dotankovali sme celkem levnou naftu (1,08€) a vydali se na horský hraniční přechod v okrese Rožaje. Na mapě se ta cesta dost vlní a stoupá, tak sme byli zvědavý jaký to bude. No a taky bylo, parádní, samá serpentina, až se konečně dostáváme na hranice, kde nás Kosované jen prohlédnou z boudy a jede se dál. Od Kosovské strany jedeme docela dost dlouho v „zemi nikoho“ a postupně vystoupáme a na úplný vrchol, kde nám teploměr ukazuje 0,5°C a tak fotíme namrzlé vrcholky stromů, opravdu zajímavé.
Potom už Černohorská hranice, kde opět jen kontrola pasů a pokračujeme na město Rožaje, potom Berane, kde sice podle navigace správně odbočíme na Bijelo Polje, kde na pumpě trošku poobědváme a pak pokračujeme. Ovšem, když po chvíli vidíme hranice opět do Srbska, sme všichni dost překvapeni, ptž Černou Horou sme měli ještě jet dost dlouho. Koukneme do map a zjistíme, že nás to vede jinudy, ale taky správně a tak se nevracíme a čekáme na odbavení.
Na černohorské straně opět bez problémů a tak očekáváme to stejné i na srbské. No moc to ale pravda nebyla, sice sme nevezli nic, co by byl problém, ale viděli Čechy, tak se asi chtěl podívat, co vezeme… První šel na řadu Michal a jeho batoh, v pořádku, pak Tom taky v pořádku, pak já. Nechal si vše vyndat a do posledního záhybu chtěl vše vidět, naštěstí jen u těch malých batohů, ty velké vidět nechtěl. Potom ještě prohledal přihrádky a pak nás teda laskavě pustil dál…
Pokračovali sme tímto zapomenutým koutem Srbska až na hranice s Bosnou kousek za městem Priboj, což je btw. fakt nehezké město. Srbové v pohodě a na straně Bosny taky pohoda, razítka a jedem.

… pokračuje v Bosně a Hercegovině >

To je deník naší cesty po Kosovu a Sarajevu, ujeli sme bezmála 3300km a co se týká ceny, tak sme se každý z nás dostal pod 8 tisíc korun komplet se vším.
Dojem z Kosova mám ten, že mě pozitivně překvapilo, jak to tam vypadá, čekal sem to o hodně horší, lidi byli v pohodě a všechno navenek tak nějak fungovalo.
Každopádně pokud si někdo pohrává s myšlenkou se tam jet podívat, tak tam může bez obav vyrazit.