02.07.2004 – Pátek – Ráno o půl 9 odjíždíme s Michalem z Třebíče směrem Turecko. Veze nás Michalův taťka, služební feldou. Jedeme na Brno a někde na D2 nás na shellce vyhazuje a my celý nažhavení začínáme stopovat. Daří se nám dost dobře a s cedulí Maďarsko nás bere nějaký magyároš až na odpočívadlo v maďarském Gyoru. Tam něco slupneme a znovu se stavíme na dálnici, a po celkem krátké chvíli nás bere chlápek do Budapeště. Jsou asi dvě hodiny. Slunce ještě pořád svítí tak je celkem pohoda jak jsme se tam rychle dostali.
Ale… a od tý doby se to začíná srát… Prvně nás policajti vyhodí z dálnice, že tam nemáme co dělat, tak přeskakujeme svodidla, a jdeme dál, ten nás přece nemůže zastavit, myslíme si… když nacházíme snad trošku dobré místo tak tam zase všichni jezdí dost rychle na to aby někdo zastavil. Dlouho se nám nedaří (2,5 hodiny) z druhýho pruhu na nás zase troubí policajti, ale my stopujeme za svodidlama, a dál už to následuje v rychlém sledu…
Začíná pršet, my vybavení pouze do tropického počasí zakrátko drkotáme zubama. Schováváme se teda pod most, ale je nám to ho… platný, prší i tam. Tak si dáváme trochu voraz, jíme musli-tyčku a vidíme ceduli pumpa 500 m, jdeme se tam trochu ohřát. Dáváme kafe z automatu a sušíme si hadry. Furt chčije a chčije… když už trochu polevuje, jdem to znova zkusit, ale zase nic akorát nás projíždějící kamiony nahazujou sprchou vody. Už se začíná smrákat takže jdeme hledat místo na nocleh, to bude super, furt leje. Jdeme zpátky k tomu mostu s tím, že někde nahoře postavíme stan, v tom si Michal všimne, že nás sleduje nějakej vágus. Zastavíme se a děláme, že čumíme do mapy, aby kolem nás přešel, ale ten pobuda se taky zastavil a dělal jako že nic, ale my už ostřili svoje messry !! A v tom nás zachránila maďarská policie, která u nás zastavila, zapla majáky a chtěla nás zase vyhodit z dálnice, my už jsme dělali, že nerozumíme, ale když už to vysvětlovali jak se dalo, řekli jsme že jo, že to chápeme. Tak jsme dělali, že jdem zase na tu pumpu a jak odjeli utíkali jsme zpět k mostu a fofrem nahoru.
Ale jeden dobrej efekt to mělo, vágus se asi lekl a zmizel. V lesíku jsme postavili stan, a zalehli. Celou noc chcalo a nám to kapalo přes stan na makovice, takže noc nic moc…
03.07.2004 – Sobota – Ráno už na nás kouklo slunko a hned byla lepší nálada, řekli jsme si, že jsme to zkusili, ale na stopování serem… páč 6 hodin na jednom místě je myslím docela dost… a tak jdem pěšky do centra Budapeště… chachá bylo to asi 25 km s 20 kg báglama… dost naivní, ale po čase šlapání jsme narazili na civilizaci.
A odtud už nás místní navedli na kterou zastávku a kterej bus nás tam hodí. Horší bylo, že sem měl jen pár forintů což vyšlo tak na 2 lísky. Takže druhým busem na hlavák jsme jeli načerno. V poledne jsme dorazili na hlavní vlakové nádraží, uschovali bágly, koupili lupeny do Istanbulu (jeden 14 424 forintů – asi 1700 Kč). Vlak jel až v 19.15 tak jsme si šli ještě zkouknout Budapešť.
Moc pěkný město. Vrátili se tak akorát, vyzvedli bágly, nakoupili spoustu vody a nějaký piva do vlaku a čekali na hvizd průvodčího. Čumění z okýnek nám šlo moc dobře. Celý Maďarsko jsme prokoukali z vlaku. Pak odbavení na hranicích s Rumunskem. Ještě chvíli jsme koukali na ty vožralý Rumuny co se na těch nádražích potáceli sem tam. Zalehli jsme a chruněli a ani voda nám na ksichty nekapala…
04.07.2004 – Neděle – Ráno se probouzíme ve městě Craiova, dost humáč… všude samej toulavej čokl co štěká na všechny a na všechno kolem, Rumuni co mají veškerej majetek sbalenej do pár igelitek, v tom mladíci co sou ještě nakalení po noci a s bezďákama chrápou na lavičkách… všude špína a bordel… Idylka.
My pokračujeme do Bukureště, tam s náma šibujou a tak to trvá 4 hodiny než zase jedeme směrem Bulharsko. Ve vlaku je naprostá pohoda občas se chrápe nebo kouká z okna… Na hranicích pohoda, Bulhaři byli o hodně sympatičtější než Rumuni. Cesta Bulharskem je dost únavná, příroda je stejná jako u nás a ty rozmlácený a prázdný fabriky jsme už znali z Rumunska… Je skoro jedenáct v noci, tak jdem spát.
Asi ve 3 ráno nás tahá průvodčí z vlaku že musíme ven a všichni k okýnku na nádraží, dochází nám že jsme asi na bulharsko – tureckých hranicích… konečně. Tak celej vlak do fronty, měli tam 2 okýnka… šlo to dost pomalu. Ale my už měli z Prahy z ambasády víza, tak nám tam dal akorát štempl a šli jsme chrápat dál…
05.07.2004 – Pondělí – Asi v 8 ráno se probouzíme a čumíme jak puci na všechno. Vaúú konečně Turecko. Vlak dojíždí do Istanbulu a asi ještě další 3/4 hodiny furt jede Istanbulem. Kolem 10 konečně zastavuje, sbíráme všechny krámy co sme za ty 2 dny a 2 noci po kupéčku roztahali. Hned jak vylezeme z vlaku se k nám hlásí nějakej Turek, že odkud jsme a že on studoval v Praze, umí docela obstojně česky a nabízí nám hotel kousek od nádraží za 7 euro 2-lůžko.
Jdeme to tam vomrknout, aby nás nenatáhl, jak to mají arabáči v povaze… Hotel je tak nižší střední třída, ale je tam záchod, sprcha, postele a telka tak to berem, stejně tam skoro nebudem. Dáme sprchu něco na jídlo a valíme konečně do MĚSTA!!
Prvně do směnárny vyměnit love a pak už prolejzáme kolem mešit, stánků s takovejma krámama, že se divím, že to nedávají zadarmo, ale nám voní stánky s kebabem. Dáváme každej jeden a jdeme na vyhlídku z Galatský věže (10 mil.). Parádní rozhled po starém centru (doporučuju). Dole dáme pivečko, a pak jdeme dál směrem k paláci Dolmabahce, cestou potkáváme spoustu malých mešit. Máme problém přejít ulici, všichni troubí a nikdo nás nechce pustit, tak koukáme jak chodí místní a když vidíme, že oni se s tím vůbec nemažou a skáčou před auta, tak do toho jdem taky a ejhle ono to fakt funguje. Vyfotíme palác, i přilehlý fotbalový stadion Besiktas.
A jdeme na trajekt do ASIE!!! (1 mil.) První krok na asijskou půdu si opravdu vychutnáme. A pak už jen chodíme a rozmýšlíme jak se dostaneme zpátky. Večer se vracíme a kupujeme pivo na pokoj. Na recepci dáváme čaj, pak pivo a jdem spát, máme dost.
06.07.2004 – Úterý – Ráno vstáváme a valíme na prohlídku Aya Sofia (15 mil.), zvenku fakt veliká, zevnitř taky, ale kdo fakt chce dovnitř ať jde, ale pro ostatní to jsou vyhozený peníze, ani koberce tam nejsou takže padáme odtud přes fakt pěknej park směrem k Modrý mešitě. Ta stojí za to jít se do ní podívat.
Pak scházíme k pobřeží Egejské moře. Pokračujeme po pobřeží až ke Galatskému mostu, tam si kupujeme grilovanou rybu od místních rybářů. (2 mil.) Jdeme zpátky a v tom policajti všude zastavují dopravu, koukáme co se jako bude dít, a zpoza rohu vybíhá nějaký turecký atlet a drží v ruce aténský olympijský oheň. To je klika… Chceme ještě vidět palác Topkapi, ale ten atlet tam vběhl a oni ho zavřeli, že dnes už otevřeno nebude. Tak moc velká klika to zas nebyla.
Jdem teda na hotel zeptat se, kde tady najdeme autobusák. Tam nám po delší rozpravě konečně v mapě ukážou kde to je. Kbyby jste ho někdo potřeboval tak, musíte sednou na trajekt, který jede z Eminolu do Haremu. Dá se to dost dobře poznat… tolik autobusů, co je tam sem nikde neviděl. Uhádáme (myslím) dost dobrou cenu do Izmiru (20 mil. pro oba) na zítra ráno o půl 10.
Jedem zpátky a dáváme ještě jednu rybu, kupujeme pivo a zpátky na hotel. Dáme sprchu a vyrážíme zase, teď ale na západ slunce nad Istanbulem z Galatského mostu. Trhovci se pomalu balí, všechen bordel, co se tady za den nashromáždil se hází doprostřed ulice a v noci se to vše odváží, ale je toho tolik a fakt nemám páru kam to vozí, ale ani bych to vědět a vidět nechtěl. Jdeme se ještě podívat na muslimský hřbitov k jedné menší mešitě a pak už zpátky na hotel, cestou kupujeme vařenou kukuřici a na pokoji zapíjíme tureckým pivkem (Efes). Kolem půlnoci uleháme.
07.07.2004 – Středa – Ráno jsme si trošku přispali, tak teď valíme na trajekt, aby nám ten bus neujel, ale naštěstí to stíháme. Ten borec co nám ty lístky prodal už na nás z dálky mává, tak mu dáváme lístky a on nás hned bere a běžíme k busu i když máme dobře ještě asi čtvrt hodiny. Nezájem, ani nesnídáme a už sedíme v buse směrem Izmir (460 km).
Cesta jde sice pomalu, ale nám to nevadí, koukáme zase z oken, dostáváme napít a nějakou tyčinku, vše je v ceně. Cestou máme 2 zastávky, na té druhé se se mnou chce dát do řeči nějaký turek, ale neumí ani slovo anglicky, jenom: „Wér ár from?“ Ale na moji odpověd: „ček“ na mě civí jak na blba, asi mu to stejně nic neříká, tak to s ním balím.
Pozdě odpoledne přijíždíme do Izmiru, po nákupu mapy, sedáme na tágo, ukecali jsme to na 20 mil. a to jsme si mysleli jak dobrej kšeft jsme udělali. Ten nás hodil do centra před hotel s kterejma byl určo domluvenej, ale dali nám 2-lůžkáč za 10 euro, tak jsme to vzali, jo a byla tam klimatizace, a fungovala! Už byla tma páč jsme se voprdelkovali na tom nádraží a hledali, kde koupit tu mapu. Tak jsme se jenom kousek prošli po těch bulvárech, dali si ze stánku něco divnýho na jídlo, koupili pivo, a šli na pokoj, vyprali si hadry a pak šli spát.
08.07.2004 – Čtvrtek – Po vydatné snídani, která byla taky v ceně, jsme šli na prohlídku, brouzdali jsme se ulicema a parkem. A nakonec šli na pevnost, která se nad městem tyčí (Kadifekale). Byl to teda pořádnej vejšlap páč bylo asi 40 stupňů. Ale ten výhled odtud za to teda stál. Ještě pod pevností jsme si koupili jeden celej meloun a nahoře jsme ho slavnostně sežrali. Až jsme to tam celý prošli a nafotili, slezli jsme dolu, ještě udělali pár fotek pobřeží, koupili preclík a valili zpátky na hotel. Tam jsme potichoučku vypadli, protože byly asi už 3 hodiny odpoledne a my nechtěli platit jako za další noc. Stopli tágo a já že ho prubnu jestli nás za 10 milionů hodí na otogar (autobusák), a von že jo že v klidu. Tak takovej dobrej kšeft to byl, když jsme sem včera večer jeli taky tágem, ale za dvacku. Na autobusáku jsme koupili lístky do Efesu ( 1,3 mil.) bohužel se nedali ukecat, a čekali na bus.
O půl pátý nasedáme a asi v šest nám bus zastavuje, my vystupujeme a jaké je naše překvapení, když se podíváme kolem tak nikde nic, prostě pustina nikde nikdo. V tom jako zázrakem, (asi na to mají nos) kde se vzal nevim, ale byl tam taxikář. A že za 65 milionů s náma projede vše co je tam k vidění, chvíli přemýšlíme a ptáme se ho jestli se to dá stihnout ještě dneska. Tvrdí, že jo, tak ho ukecáváme na 50 milionů, ale jen proto, že zná čechoslováky, tak nasedáme a jedeme.
Jako první nás veze k domku, kde údajně žila a zemřela Panna Maria. Musíme mu zaplatit vjezd na parkoviště, ale žádná palba to není (2 mil.) pak vstup do toho domku ten už je mastnější (9,8 mil.) koukáme dovnitř, ale kromě nějakých jeptišek a pár turistů tam dohromady nic není, jo a nesmí se tam fotit… Jdeme pryč, náš taxikář na nás čeká na zahrádce v tamější restauraci, ale jako správnej arab sedí u čaje, když vidí, že už jdem hned se zvedá a jedeme do Efesu, jednoho z nejzachovalejších antických měst Středomoří. Vstupný taky mazec (15 mil.), ale kdo se nebojí může ty turnikety kousek za pokladnama obejít, žádnej plot tam nebyl. Nemá cenu to tady popisovat snad jen, že z Celsiovi knihovny toho ještě dost stojí a obrovský amfiteátr, který prý pojme až 24 000 diváků, a supr ozvěna, my tam byli těsně před zavíračkou, takže tam už moc lidí nebylo, tak jsme si to vyzkoušeli. Vyšli jsme ven a tam už na nás čekal náš taxikář Mustafa a zavezl nás do města Selcuk – vstupní brána do Efesu, jak se mu někdy říká. Tam se náma vroucně rozloučil, bodejť ne, takovej kauf asi dlouho neudělal…
… jen jsme vystoupili, tak už nás kdosi přemlouval, ať se jdeme podívat do toho pensionu. Už bylo dost hodin a nám se nechtělo trávit další čas sháněním hotelu.
Nakonec jsme byli DOST příjemně překvapeni, pension Dreams vlastnil Australan, který nám udělal dost bomba cenu, 2-lůžkáč 6 euro, sice bez telky a klimatizace, ale zase nám slíbil na hotelový terase (střecha) vodní dýmku grátis, no nevemte to. Dali jsme sprchu a pijánko šli na kebab do centra. Po skromné večeři, jsme si šli koupit lístky na ráno na autobus do Pamukkale (2 mil.) a pivečko na večer. Vzali jsme pivko a vylouskli 4 patra pensionu a nahoře nás čekal kulečník, taky v ceně…
Až nás to přestalo bavit přišel majitel a předal nám vodní dýmku, bylo asi devět hodin. Blafali jsme asi do půl jedenáctý, a to už to s náma pěkně mávalo, pak jsme s ním a s jeho manželkou, byla to Korejka, koukali na nějaký dvd, a asi o půl jedný v noci sem si šel na trh koupit 2 broskve, prostě sem dostal chuť a oni prodávali celou noc, to je aspoň servis. Tak sníst broskve a na kutě. Ráno o půl 10 nám jede bus.
09.07.2004 – Pátek – Po klidné noci se ráno loučíme s velice příjemným majitelem, a valíme na autobusák. Tam Michal čenžuje drobný eura, co měl sebou a snad ještě v lepším kurzu než v Istanbulu. Bus má asi půl hoďky sekeru, to tu vidím prve. A ten chlápek co mu ty eura vyměnil se k nám začal hlásit, že nám v Pamukkale domluví hotel, ale mluvil tak mizerně anglicky, že jsme mu rozuměli každý pátý slovo, mlel něco o hotelu, tak jsme souhlasně pokejvali. Ááá konečně přijel náš bus, sedáme a jedeme, od pobřeží to je zhruba 170 km, takže za necelý 3 hoďky jsme tam. Vystoupíme a hned se k nám hlásí nějaký maník, že už na nás čeká a nám dochází, že ten chlápek z autobusáku nám ho domluvil a jedeme do jeho hotelu. Ubytujeme se (20 mil. oba) a že dáme sprchu, ale z kohoutku teče jen horká voda. Venku je strašnej pařák asi 43°C. Jdu za majitelem a on mi vysvětluje, že studenou vodu mají jen asi 2 hodiny denně… mazec. Asi po hodině vyrážíme na ty úchvatné vápencové jezírka, ale ještě před tím si kupujeme jízdenky na ranní spoj do Istanbulu (30 mil.), dáme kebab a šlapeme ke vstupu, který nás mile překvapí. (5 mil.) Hned na začátku si musí všichni sundat boty a všude chodit bosí. Je to vážně nádhera, být v Turecku a tohle nevidět, je jako být v Paříži a nevidět Eiffelovku. Po projití jezírek jdeme ještě k amfiteátru, a pak už zpátky. Usedáme pod jeden menší vodopád, kde sedíme asi 2 hodiny, venku je hic jak v peci a ta voda byla o trošku studenější.
Pooschnutí cestou do hotelu zjišťujeme, že tomu vápenci je jedno, kde se usadí a tak se usadil na nás. Je celkem málo hodin. Michalovi dochází finance. Vaříme polívky z pytle „Made in home“ co jsme celou dobu vozili sebou a jak se teď hodí. Jdu koupit piva, protože u piva se finance rozebírají nejlíp. Shodujeme se, že odjedeme ještě dneska a jdeme na recepci, jestli nám seženou ty kluky co nám zařídili bus. Sou tam během chvíle a po pár telefonech nám přepisuje lísky na dnes 22.30 odjezd z Denizli. Super, balíme věci, vařič, ešák atd. a o půl 10 už stojíme před recepcí a čekáme na maníka co nás dovede na zastávku. Bus má jet 22.05 takže v poho stíháme je to asi 20 km, ale když už je čtvrt na 11 začínáme být trochu nervní, ale maník nás uklidňuje, že bez nás neodjedou. A taky že ne, bylo za 22.50 a my nasedali na spoj Denizli – Istanbul, měl tam být o půl 7 ráno. Ale to nám ještě ten první autobusák odjel s báglama, naštěstí jsme ho včas zastavili. Cesta pohoda, měli jsme předposlední 2 sedadla, ale když už po nás nikdo nepřišel tak jsme se rozvalili každej na dvojsedačce. Cestou video, nějaká tyčka.
10.07.2004 – Sobota – O půl 7 vystupujeme v Istanbulu na nádru v Haremu, sedáme na trajekt, a jdeme do našeho hotelu Emek, kde si za stejnou cenu bereme stejný pokoj, kde asi na 2 hoďky ještě schrupneme.Pak jdeme na prohlídku toho co jsme ještě neviděli a to Grand Bazar, tržiště snad se vším, procházíme ho, ale zjišťujeme, že všichni mají stejný věci. Odtud jdeme ještě k paláci Topkapi, ale naše finanční situace nám nedovoluje jít dovnitř. Tak si jdeme dát ještě tu výbornou rybu, a pak se jdeme podívat do jedné mešity a tam sedíme a koukáme asi hodinu na to jak to ti muslimové berou fakt vážně.
Pak jdeme nakupovat suvenýry, teda spíš já, mě ještě něco zbylo. Začíná se smrákat tak se ještě podíváme na egyptský bazar, koupím pivka a loncáme se na pokoj. Tam vaříme zase z posledních surovin, jíme a jdem spát.
11.07.2004 – Neděle – Je neděle tak si docela dopřejeme a vstáváme až v poledne. Po ranních (odpoledních) úkonech, jdeme ještě naposled skouknout to úžasný město. Je neděle tak všichni, kdo můžou si na trávě a v parcích dělají pikniky, hm… taky bysme si něco dali, ale vidíme supermarket, něco jako u nás nějakej konzum, a kupujeme místní polívku z pytle, tuším, že je to Knor a nějakej chleba.
Už počítáme, že nám to na zpáteční cestu nevyjde. Jdeme teda na vlakáč zjistit, kdy a za kolik nám jede vlak do Budapeště (158 mil. – 2700 Kč) Michal nemá tolik u sebe, proto vybírám z bankomatu, ale asi až třetí mi ty prachy dá, trochu horor, aby aspoň ta karta vyjela. Tak jdem zpátky a kupujem ty lupeny. Teď je hlavně někde neztratit to by byl teprve fičák. Vlak nám jede v 19.50. Tak jdem na pokoj tam vaříme tu polívku, no větší sajrajt sem teda nejedl, ale co, měli jsme chleba tak jsme se zasytili chlebem. Máme asi hodinu do odjezdu, tak balíme krámy a vše co sme zase vytahali. Loučíme se na recepci s panem Harunem, a valíme na vlak. Ten už tam stojí, zabíráme kupé, a já ještě jdu utratit poslední turecký prašule, tak kupuju samý důležitý věci, jako piva, chipsy , pistácie, sušenky, lízátka a oříšky, zkrátka vše co mi ten prodavač za ty poslední peníze cpe do igelitky. S jeho slovy „Finiš turkiš many“ opouštím obchod se dvěma igelitkama plnejma blbostí na cestu.
Už je tma a my vyjíždíme domů směrem na Budapešť. V noci vylepujeme na okno velkou tureckou vlajku, kterou sem si koupil a sundáváme ji až v Budapešti. Noc klidná, asi ve 3 ráno pasovka na turecko-bulharských hranicích, ale Bulhaři nefachčenkujou, tak tam spíme až do 7 do rána.
12.07.2004 – Pondělí – je 7 ráno a po bulharský pasovce pokračujeme směrem na Bukurešť. Tam jsme asi ve čtyři odpoledne, a průvodčí nám sděluje, že náš vlak má 6 hodin sekeru. Ale, že je tam vlak, kterej jede do Budapeště a ten tam bude načas, tak si celej vagón přesedá do jinýho vlaku. Začíná to bejt dost velká nuda. Noc trávíme ve vlaku uprostřed Rumunska. V noci Rumuni vykradou kupé asi o 3 vedle nás, ale jsou to nějaký Američanky, takže jsme v klidu.
13.07.2004 – Úterý – Asi kolem poledne přijíždíme do Budapeště, kupuju lupeny a naštestí to jede do Brna asi za hodinu. Prosedíme to na vlakáči, Budapešť jsme už viděli. Vyrážíme přes Bratislavu, kde zase leje, pak pasovka na slovensko – českých hranicích a jízda do Brna. Odkud nás do Třebíče už veze autem Michalův taťka. Celkový součet 42 hodin ve vlaku!!! Nicméně výlet a Turecko úžasné, určitě doporučuju návštěvu aspoň Istanbulu a Pamukkale.
Kompletně celý mě to vyšlo na necelých 15 000 Kč.