Deník_Gruzie_2014

31.05.2014 – Sobota – Pro bráchu tenhle trip začal už mnohem dřív, protože se musel dopravit busem k nám do Prahy, kde sem ho na Florenci vyzvedl a společně sme odjeli k nám. Kolem půl třetí dorazil Michal s Monikou a všichni společně sme odjeli na letiště. Poslední rozloučení z drahýma polovičkama, který odjeli a my se odebrali do letištní haly. Odložili batohy a šli pro pivo. Mysleli sme, že je ještě dost času a tak sme pili a kecali. No a co se nestalo, zakecali sme se tak, že sme o 2 minuty zmeškali otevřenou odbavovací přepážku…
…a začalo drama. Teď bylo už vše v dost velký rychlosti. Našli sme okýnko LOT, kde nám paní narychlo psala letenky a volala na gate, že sme tady, ale že neví jestli se to stihne… a že budeme muset ty velký bágly odbavit způsobem jako palubní zavazadlo a že pokud nás security nepustí dál, tak že už to bude jen náš boj ! Berem letenky a jdem na security, kontrola totožnosti a kvapem k rámům… a tam začala prohlídka báglů… do odletu 10 minut ! Postupně sme museli otevřít vše, takže dohromady sme přišli o skoro všechen chlast, jen mě zbyli 2 placatky, spoustu hygienických prostředků, opalováky, sprcháče… zkrátka vše nad 100 ml, tam muselo zůstat, dokonce bratr přišel i o nůž, já měl dva ale celkem schovaný, tak ty mně zůstali.
Konečně to skončilo, tak teď ale už ne klusem, ale během ke gate, po cestě michal zjistili, že tam nechal malej batoh s nejdůležitějšíma věcma, tak rychle zpět, naštěstí ho našel, zrovna v tu dobu co už hlásili, ať se okamžitě dostavíme ke gate jinak budeme vyloučeni z přepravy… ufff udýchaní dorážíme ke gate, rychle vyřízení a už běžíme tunelem do letadla i s báglama. Akorát je čas odletu ! usedáme a letadlo hned začíná startovní přípravy… Povedlo se to! Sme ale paka takhle se vystresovat hned na začátku!
Letadlo se odlepuje od země a nabírá směr Warszawa, za hodinu a půl bysme tam měli přistát. Kecáme o tom, jaký sme lempli, že sme to nechali dojít až takhle daleko… Let bez problémů a tak přistáváme na Chopinově letišti. Máme asi 5 hodin čas, než poletí letadlo do Tbilisi. Prozkoumáváme letiště, nakupujeme pivka, hala se pomalu vylidňuje a tak projdeme pasovkou. Na druhý straně, už žádný obchod není, tak sedáme do restaurace, zbylo mi celkem dost zlotých z posledně z Polska a tak pijeme pivka a mastíme karty. Odlet je plánovaný na 22.40. Po otevření gate už v klidu nastupujeme do letadla a čeká nás 4,5 hodiny letu. Snažíme se usnout…

IMG_1695

01.06.2014 – Neděle – Kolem 4 ráno místního času (posun o 2 hod. vpřed oproti CZ) přistáváme, pasovka v pohodě, dostaneme razidlo a jdem vyzvednout bágly, doufáme že tam budou, když sme měli tak problémovej odlet. První vyjíždí bratrovi, pak Michal a já pořád nic, až nakonec asi předposlední taky vyjíždí. Hned k bankomatu a vybrat místní měnu. Každej vybíráme 200 lari (cca 2000 Kč) a jdem ven, kde se na nás vrhne houf taxikářů. Chtěli sme jet vlakem, ale ten jede až kolem 8. Tak nakonec za 15 lari jedeme do hostelu Why not?, kde sem nám zamluvil noc, chvíli to hledáme, je to dvorem a po schodech nahoru. Spící recepční nás hned ubytuje a my jdeme okamžitě spát.
Kolem 10 hod vstáváme a zjišťujeme, jak to tam vypadá… no je to takový nízkonákladový, ale to nám naprosto vyhovuje. Máme pokoj pro 4, tak sme tam zatím sami. Dáme sprchu a snídani, sbalíme batohy, půjčíme mapu a jdeme na prohlídku města. Od Rustaveli třídy je to jen kousek a tak jdeme kolem parlamentu až k Náměstí svobody, kde vidíme metro, zakoupíme plastovou kartu (2 GEL), nabijeme, stačí jedna, dá se půjčovat a jedeme na Station square – vlakáč a i maršrutky odtud odjíždí. Bohužel lístky na vlak do Jerevanu jsou na dnes vyprodaný, zítra to nejede a tak až pozítří a i cena byla celkem vysoká (36 GEL). OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Takže máme nakoupeno a jedeme na stanici Avlabari, odkud ke katedrále Sameba, odtud kolem prezidentského paláce dolů k řece Mktvari, výhled na národní banku. Po břehu dojdeme k lávce Míru a potom přes park k lanovce na pevnost Narikala, kde je krásný výhled na celé město. Ještě skočíme kouknout na sochu Matky Gruzie a pak pěšky dolů a u řeky sedneme do klimatizované restaurace, přece jenom je celkem dost teplo. Dáváme pivko a já s bratrem maso z grilu a Michal nějaký měšce plněný mletým masem. Jinak první pivo dost zklamání. Potom se jdeme podívat do sirných lázní, kde je i mešita. Potom procházka po břehu s výhledem na druhý skalnatý břeh, pěkná podívaná. Pak ještě ke kostelu, co se vypíná na druhém břehu (Metekhi), tam svatba, ale procpali sme se tam, chvíli posedíme, pokoukáme do okolí a jdeme k metru Avlabari a zpět na Náměstí svobody a do hostelu.
Tam sprcha a pak na lehkou večeři a na zahrádku na pivo na Rustaveli třídě. Dáme si ještě i v hostelu, tam sme zjistili, že po dobu, co sme tam nebyli, se k nám do našeho pokoje nastěhovala malá Kazaška. Byli sme utahaní a tak sme šli rovnou spát, akorát nás ta holka dost často budila, než se usadila bylo dost po půlnoci.V noci bouřka.

02.06.2014 – Pondělí – Dnešní plán je Gori a skalní město Uplistsikhe. Ráno snídaně, zjišťujeme, že je stejná jako včera. Salám, marmeláda, cereálie, tvarohová pomazánka s pažitkou a zelenina. Sbalíme se a jdeme na metro. Autobusák pro maršrutky do Gori je u stanice metra Didube. Necháme se navést a za chvíli už sedíme v pekelně rozpálený dodávce a čekáme až se zaplní, aby mohl vyjet.
Podařilo se a tak k nám konečně proudí vzduch, čerstvý rozhodně ne, protože v Tbilisi je fakt dost těžké dýchat, smrad z těch všech starých křápů plus všechen prach kolem je opravdu nápor na plíce! Po asi hodině a půl vysedáme v Gori a jdeme k informacím, kde bereme mapu a seznamujeme se s jedním Brazilcem. U Stalinova muzea nás odchytí taxikář, že nás vezme za 25 GEL do skalního města a zpět. Ukecáme ho na 20, ale že prvně jdeme do muzea tak ať počká. Zaplatíme vstup 15 GEL každý a jdeme se teda pokochat… a hned na schodech na nás ten kokot kouká, nahoře po schodech je návštěvní kniha, kam dost peprně napíšeme, co si o něm myslíme a jdem na prohlídku expozic. No jedním slovem ne, ale dvěma, kult osobnosti. Ze všeho na vás kouká ten jeho ksicht, fotky, knihy, obrazy, cetky, kýče a nakonec dárky od „spřátelených“ zemí. I z Československa se tam najde pár věcí. No je nám z toho na blití tak padáme ven, kde je jeho domeček se světničkou a část atomového vlaku.
Náš taxikář už nervózně přešlapuje, nasedáme a vyrážíme na cca 15km vzdálené skalní město Uplistsikhe. Cesta jeho rozhrkanou jettou stála opravdu za to, jen sme čekali, kdy mu upadne zadní náprava. Cestou málem přejel psa co byl velkej jak ovce. No dorazili sme do cíle, koupili lístky 5 GEL tuším. Prošli sme si to celkem podrobně, parádní výhledy na řeku Mktvari. Po prohlídce nás naložil a rychle zpět do Gori na autobusák, kde nás vyložil. Bylo tam celkem dost živo, tak sme hledali, kde bysme něco pojedli. Celkem dost úkol najít nějakou restauraci. Nakonec sme skončili přímo na nádraží v „pekárně“, kde sme si dali výborné kačapuri s masem a k tomu pivko Natakhari, který už bylo o mnoho lepší jak ten hnus v Tbilisi. Pak sme našli maršrutku zpět do Tbilisi, kde už seděl Brazilec. Počkali na naplnění a po cestě se trošku prospali. Vyložil nás na Didube, jenže trošku jinde než nás naložil tak sme trochu bloudili, ale zase sme objevili prima bazar.

P1020434
Pak na hostel, tam sem blbě přeložil, že na dnešek už pro nás nemají nocleh, že musíme jinam, tak sme byli dost nasraný, ale co naděláme, tak sme se sbalili a že už jdeme platit… ale jaký bylo naše překvapení, když nám začala dávat povlečení a prostěradla… aha, šlo jen o to, že nás musí dát do jiného pokoje, ufff. Tak sme dali panáka a vyrazili někam na večeři, recepční nás varovala, ať daleko nechodíme, že bude asi velká bouřka. Vzali sme to na jinej směr, kluci si dali to co v Gori a já si dal hotdoga a pak objevili parádní zahrádku, kde točili pivo Kazbegi. Ani sme nedopili první a obrovský vítr nás všechny ze zahrádky vehnal dovnitř, no a po chvíli začalo dost krutě pršet. Dali sme 4 kousky, pokecali s místníma a zpět do hostelu na karty. Celou noc dost pršelo.

P1020464

03.06.2014 – Úterý – Na dnešní den byl v plánu výlet do bývalého hlavního města Mtskheta. Ráno zataženo, snídaně, pak sbalit velký bágly, ptž dnes už budeme spát ve vlaku. Nechali sme si je na recepci. Pak na metro do Didube, maršrutka do Mtskheta, opět čekání na naplnění, za 20 minut sme tam, jenže my to centrum nepoznáme a nikdo nám nic neřekl tak sme to přejeli. No vystoupili sme až když sme viděli nějaký taxi, nasedli a on nás hodil až ke kostelu Jvari, dost důležité místo pro Gruzínce. Prošli a nechali se hodit zpět do centra, kde sme si ještě prohlédli katedrálu Sveticchoveli. Centrum města je dost opraveno a vůbec to nepřipomíná Gruzii, njn. Unesco. Pak sme dali pivko Golden Eagle, taky gruzínské, celkem bylo dobré. Pak sme prošli i zbytek města s dalším klášterem Samtavro. Čekání na maršrutku do Tbilisi, přijela ale skoro plná, no na stojáka sme se tam narvali.

P1020515
Výstup v Didube, metrem na Rustaveli, že si ještě projdeme něco, protože vlak jede až po 20 hod. No a jak tak jdeme, objevil sem v jednom průchodu holiče. Tak bylo jasný co bude následovat, moje holení 5ti měsíčního porostu. Holič z nás měl asi stejnou prdel jako my z něho. No ale nelenil a bral to poctivě, až sem měl za půl hodiny bradu zase jak dětskou prdelku a to vše za 5 lari. Došli sme na hostel, zaplatili, ještě dali sprchu, vzali bágly a pěšky do metra na Station square, kde sme se asi kolem půl 7 uvelebili v klimatizované hale. Dali pivko a nějaký jídlo a šli se kouknout do obchoďáku, stejný zboží jak u nás, ale co mě překvapilo, i skoro stejný ceny.
V 19:45 sme šli zjistit, z které platformy nám jede vlak do Jerevanu. Už tam stál… no jaký bylo naše překvapení, když sme ho uviděli. Dost hrůza co zažila určitě ještě Lenina, okna se nedali otevřít, záclony zřejmě byly původně bílé, ale bylo tam relativně čisto, ale strašný vedro. Hodili sme tam batohy a šli ještě ven, tam se potkali s naším arménským spolunocležníkem. Vypadal celkem v pohodě, nakonec i byl. Ještě sme nakoupili lahváče a po osmé sme vyrazili na dlouhou cestu.
Kolem 23 hod sme se dostali na hranice, ale do tý doby sme ještě celkem dost popili s rusákama z vedlejšího kupé, takže na hranice sme dorazili už ve veselé náladě. Zastávka na gruzínské straně byla asi na tři čtvrtě hodiny a na arménské skoro na hodinu, po kterou byl ovšem zavřen záchod. Což bylo dost krutý. Konečně se vlak rozjel a my se vystřídali na záchodě, který musím podotknout, byl na místní poměry čistý. Pak sme ještě blbli na chodbě a nakonec ulehli do kupé.

IMG_1974

… pokračuje v Arménii >

07.06.2014 – Sobota – Pasovka na arménský straně na pohodu, ještě sme vtipkovali, na gruzínský nám dal jeden starej mumla razítka a zkontrolovali bágl jen michalovi, nás dva nechali jít. Takže celej náš bus sme tam byli asi půl hodiny, což nás velmi příjemně překvapilo, protože sme se nechtěli do Zugdidi dostat v noci.
Cesta do Tbilisi uběhla už celkem rychle, po rozhodně lepší silnici. Akorát, že konečnou měl někde v jižní části města a tak sme museli opět použít tágo, dali sme mu zbytek Dramů a vyhodil nás na Station Square a domluvil i maršrutku do Zugdidi. Pak sme ještě poslali bratra pro vodu, jenže chvíli potom co odešel, tak řidič chtěl odjet, poprvé se nečekalo na naplnění. Samo neměl telefon, tak sme museli čekat, ten už byl celkem vytočenej, ale musel počkat.
Pak sme vyrazili, projeli Tbilisi a najeli na dálnici, měl celkem dobrýho sprintera a nebál se jet rychle a ani nebezpečně předjíždět, což nás drželo v bdělém stavu. Cestou se konala jedna zastávka, kde se všichni najedli, kromě nás, protože tam opravdu nevypadalo nic čerstvě a navíc s těma žaludkama to taky nebylo dobrý. Konečně po dlouhé asi 11ti hodinové cestě sme dorazili do Zugdidi, kde podle knihy je pouze jeden hotel a jeden hostel. No volba byla jasná, taxi do hostelu stalo tolik jako 3 okruhy kolem Tbilisi, hajzl jeden. No až srdceryvně nás uvítal Valerij, ukázal, kde budeme spát a že koupelna je tam. No hostel to asi není, nikde nic nevisí, normální barák předělanej na noclehárnu. Nechali sme tam bágly a šli do centra na jídlo.OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Celkem dlouho sme hledali, kde bysme něco zbodli, až nakonec měli ještě otevřeno v jednom baru, moc toho neměli tak sme si dali 3x pizzu a pivka a jak tak sedíme, začala hrát nahlas nějaká místní folková písnička, což naši obsluhu tak rozparádilo, že tam ještě s kamarádkou začali tancovat přímo před náma jejich nějaký tance, musím říct, že to vydrželi asi půl hodiny a bylo to fakt hodně zajímavý, no potleskem sme nešetřili.

Bylo vidět, že se blíží dost velká bouřka, tak sme radši zaplatili a spěchali do „hostelu“. Za dobu co sme tam nebyli, tak přijeli na kolech ukrajinci, dva kluci a holka Nataša, to sme si zapamatovali. Vystřídali sme se v koupelně, tekla i teplá voda. Ještě se podařilo Valerimu nás dostrkat k tomu, aby sme ráno v 7 jeli jeho maršrutkou do Mestie, i když sme chtěli jet později. Ale když sme viděli jaký „parádní“ postele máme, tak sme ani nepočítali s tím, že budeme ráno vyspávat. Takže na kutě, ukrajinci přišli asi půl hodinu po nás a byli opravdu potichu, až sem se divil.

08.06.2014 – Neděle – Brzo ráno budíček, jen nutná hygiena, já sem nestihl ani záchod, kruci a už nás Valerij strkal ven, že už tam stojí a čeká se na nás. Počasí nic moc, zima a foukalo. Bágly se přivázaly na zahrádku na střechu a mohli sme vyrazit.
Venku bylo mrtvo, první zastávka byla přehrada na řece Enguri, udělali sme pár fotek a při návratu k autu sme viděli, jak řidič mění zadní kolo. Neplánovaná zastávka asi na 20 minut, ale zvládli to celkem rychle. Potom už se jelo podél řeky a pořád do zatáček. Cesta měla trvat cca 5 hodin, po 3 hodinách byla pauza místě s výhledem na hory, ale pro mě a michala v tu dobu hory nebyly tím hlavním… jen najít nějaký místečko bokem. Potom už byly i hory i focení.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Do Mestie sme dorazili kolem 11 hodiny a začali hledat ubytování, nakonec sme ale daleko nešli a skončili v hostelu přímo na náměstí. Dostali sme pokoj s osmi postelemi, s tím, že chceme na dvě noci. Prý v pohodě, že když nepřijede zájezd tak nám tam nikoho nedá. Ubytovali sme se, navštívili toalety a šli se podívat do okolí. Na náměstí probíhalo nějaké folklorní představení místních krojovaných spolků. Chvíli sme se podívali a pak vyrazili proti proudu řeky podívat se na úchvatně vyhlížející hory. Došli sme skoro až k místnímu malému letišti a fotili, co se dalo, hlavně hory, ale i všudypřítomný bordel. Cestou zpět sme ještě zkoumali, jak bysme se dostali do jedné z mnoha ochranných věží, nedařilo se, až potom najednou sme uviděli, jak se na jedné věži pohybují turisti. Došli sme tam a za 3 lari sem šel nahoru jen já, že pokud to bude za něco stát tam půjdou taky. Byly tam žebříky s hodně malými průlezy do dalších pater, ale k mému překvapení se dalo vylézt až úplně na střechu asi 15 metrové věže. Chtělo to dost obezřetnosti, protože tam nebylo zábradlí a chodilo se po doškách, ale ten výhled za to určitě stál. Přišel i bratr, ale vejšky pro michala nejsou tak ten nešel. Nafotili sme rozhledy a šli dolů.
Došli sme až na náměstí k hostelu, kde byla i restaurace, dali sme si pivko, místní polívku Charčo a další jídlo pastevců, bramborovou kaši se sýrem, nebylo to špatný a rozhodně vás to zasytí. Potom sme si šli na chvíli lehnout, protože sme byli dost utahaný s tý noci v Zugdidi.
Kolem šestý sme vylezli a šli zase fotit, tentokrát zase jinak nasvícený hory. Prošli jinou část vesnice a došli až k novému kostelu. Pak už zpět na hostel, ještě sem koupil víno na ochutnání, nějaký okurky, rajčata, chleba, vodu a sýr na zítra na trek. Dali sprchu a šli spát. Ráno sme chtěli vstávat brzo.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

09.06.2014 – Pondělí – Kolem půl sedmé budíček, zabalit věci na trek a v sedm sme už stáli dole u dveří, který nešly otevřít a univerzální klíč nefungoval… prima, nikde nikdo. Tak sme to museli otevřít trošku násilím. Vyrazili sme středem vesnice, ještě koupili u pekaře chleba. Tam stál takovej osamocenej pes, tak sme ho opatrně pohladili, dali trochu chleba a od té doby už putoval s náma.
Od té věže cesta opravdu dost příkře stoupala, a bylo to opravdu horší jak do schodů. Pes, i když sme ho odháněli, šel pořád s náma. Během chvíle sme byli úplně mokří, nejhorší byli záda, když člověk sundal batoh tak byla zima. Výhledy po cestě byly úchvatný. Po asi dvou a čtvrt hodinách sme dorazili k cíli, ke kříži, který se tyčí cca 900 výškových metrů na městem. Dali sme si svačinu, dostal i pejsek. Odpočinuli sme si a řekli, že ještě je dobrej čas a dobrý počasí tak že půjdeme dál směrem k jezerům Koruldi. Nastoupali sme asi dalších asi 700 metrů, dostali se ke sněhu a kótě zhruba 2700 m.n.m., kde už sme zůstali, protože tam byl jednoznačně nejkrásnější výhled. Náš pes se svalil do sněhu, bylo mu dost horko, tak sme ho tam celého zahrabali a on se vůbec nebránil. Za celou cestu nahoru sme potkali jen jednoho pastevce a stádo krav. Nic víc. Balzám na nervy! Zůstali sme tam ležet a kochat se asi tři čtvrtě hodiny, pes naložen ve sněhu, dojedli sme sváču a vydali se cestou zpět, navíc nad Mestií vypadalo, že prší.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Cestu zpět sme si chtěli zkrátit, ale trošku sme uhnuli z trasy a objevili se kousek bokem od kříže. Cestou sme potkali jeden pár turistů, který sebou měli jen vodu a chtěli k jezerům, nechápu, jak by to stihli a překvapivě s nima šel taky pes, ptali sme se, jestli je jejich a oni, že ne že se k nim připojil dole ve vesnici a jde s nima. Tak mi sme jim ukázali našeho psa a že ten jde s náma taky z vesnice. Asi nová služba turistům, zatím neplacená 😀 Ještě sme potkali bandu němců na koních, zřejmě asi zapomněli na co mají nohy.
Po asi osmi hodinách celkem sme dorazili zpět do vesnice, rovnou do sprchy a potom na kuřecí vývar a pivko do restaurace. Zjistili sme v kolik ráno jede maršrutka do Tbilisi, v šest, super, další brzké vstávání. Najedli sme se a šli sme si asi na dvě hodiny zdřímnout. Potom sme ještě vyrazili ven, nakoupit nějaký suvenýry. Ještě sme si prošli poslední část vesnice a šli spát.

10.06.2014 – Úterý – Krutě brzo budíček, pobalit všechny věci, rychlý střídání na záchodech před dlouhou cestou. Dnes je plán dostat se až pod Kazbeg což je bezmála 600 km. Maršrutka už tam byla a byla skoro plná, ale ne úplně a proto sme ještě asi půl hodiny čekali, než sme mohli odjet.
Počítali sme že do Zugdidi než se napojí na normální cestu to bude trvat míň než těch 5 hodin nahoru, navíc měl o hromadu lepší fáro. Po cestě do Zugdidi byla jedna zastávka, asi na půl hodiny, aby se všichni nasnídali, ne tak my, nevěřili sme tomu masu.
Cesta ze Zugdidi probíhala celkem dobře, počasí bylo v pohodě, ještě u Gori byla jedna zastávka, kde sme koupili masový kačapuri, ty sou mimochodem v Gruzii velmi lahodné. Do Tbilisi na Station square sme dorazili v celkem dobrej čas, ale čekala nás cesta metrem do stanice Didube, kde nás hned odchytili a vedli k maršrutce. Byla total plná a to tak, že bágly byly mezi náma, bylo tam děsný vedro. Jel s náma ještě jeden francouz. Cesta by měla trvat pět hodin. Vyjeli sme za Tbilisi a silnice pořád rovná. Dorazili sme k vodní nádrži a pokračovali, první zastávka byla asi po 3 hodinách při vjezdu do hor. Po asi pěti hodinách sme opravdu dorazili do vesnice Kazbegi, kde se na nás sesypali místní bábušky a nabízeli na ubytování.
Vybrali sme podle knihy a paní už nás naložila do japonského mitsubiši a vezla si nás domů, chudák francouz tam zůstal jim napospas. Domluvila se cena na dvě noci a že si dáme dnes večeři a zítra snídani. Šli sme do krámu nakoupit jídlo a pití na zítřejší trek ke kostelu a že v osm ať sme zpět, že bude večeře. Kazbeg byl v mracích tak sme zašli na pivko, a na jaký jiný než na Kazbegi. Dopili sme a vylezli ven a rázem byly mraky pryč a pětitisícovka na nás kouká v celé kráse.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Došli sme na ubytování, které bylo opravdu domácí, dostali sme pokoj se třemi postelemi, jedna manželská a ta druhá vypadala jak otočená skříň, koupelna i záchod v jednom, tzn. když ste se chtěl sprchovat tak vše co nechcete, aby bylo mokrý, tak vyndat ven. Navíc ten odtok byl dost pomalý a tak když bylo po sprše, tak tam zůstalo po kotníky vody. Ale to už nás volá paní domácí na večeři. Výborný jídlo nám nachystala, zelný listy plněný mletým masem, ale toho bylo fakt moc, tak sme dali jen jeden, saláty z domácí zeleniny, opět skvělé, ale co bylo nejlepší, tak grilovaný lilkový salát, bezvadně ochucený, chleba a domácí sýr a i lahvinka červeného. No parádně sme se nadlábli a šli na kutě.

11.06.2014 – Středa – Ráno sme nechtěli vstávat tak brzo, protože trek ke kostelu neměl být na moc dlouho. Kazbeg byl vidět, ale honily se zase mraky. Takže na osm ráno sme měli domluvenou s paní domácí snídani. Plněný pirožky nám ale po ránu moc nejeli, byly úplně bez chuti, ale omeletka byla dobrá a domácí sýr výborný. Zabalili sme si věci, já navíc i mikinu, sem čekal, že nahoře nemusí být tak teplo jak tady dole.
Vyrazili sme a Kazbeg už vidět nebyl, ale počasí se tady mění tak rychle, že možnost ho vidět tam vždycky je. Sešli sme dolů k řece, přešli most a dali se druhou částí vesnice nahoru směrem ke kostelu. Místní nás navedli kudy. Cesta vedla po polní silnici, kde nás opět míjela auta s turisty patrně bez nohou. Počasí bylo v pohodě, na slunku teplo, ve stínu zima, tak sme nasazovali a sundávali kusy oblečení co deset minut. Asi hodinu a půl nám trvala cesta ke kostelu.
Tam teda pěkně foukalo, ale i svítilo. Fotili sme co se dalo, v jednu chvíli byl Kazbeg málem celej vidět. Došli sme ke kostelu Tsminda Sameba, prošli si ho a i okolí, ale měli sme ještě dost času, tak sme si lehli do závětří do trávy a tam relaxovali a koukali, jestli se nám neukáže. Po skoro hodině se začalo zatahovat, tak sme snahy o lepší fotky vzdali a pomalu se přesouvali k pěšině, která vede zpět dolů.
Byla hodně příkrá a tak sme byli rádi, že sme touhle cestou nešli nahoru. Za půl hodiny sme byli dole, už se hodně mračilo, ale ještě sme si zašli na pivko. To už sme dopili tak tak a mazali na hostel, už začínalo pršet. Během deseti minut se strhla taková průtrž, že sme byli rádi, že nejsme někde nahoře na cestě. Vyšlo to akorát. Tak sme z okna koukali do míst, kde by měl být Kazbeg a nebyl vidět ani kostel natož hora.

P1020940
Tak sme byli na hostelu, pili pivo a zevlovali. Myslím, že proběhl i asi hodinový spánek a po probuzení bylo venku opět slunce a hora byla vidět, ne sice úplně, ale byla. Sebrali sme se, že jdem ještě projít okolí, šli sme k vodě a že půjdeme po proudu dolů kam dojdem. Jenže co se nestalo, zastavili nás benga, že dolů ani náhodou, že tam už je Rusko a tam, že nás nepustí. Hmm no tak sme šli na druhou stranu, došli až na konec vesnice a potom uličkami došli zpět což nám zabralo asi hodinu. Bylo krásně tak sme se vyprsili na balkóně a koukali na Kazbeg.

12.06.2014 – Čtvrtek – Den přesunu na letiště. Ráno sme ještě kolem šestý vylezli fotit Kazbeg bez mraků, ale jinak sme vstávali až kolem sedmé. Zabalili sme a rozloučili s paní domácí a vyrazili na seřadiště maršrutek, tam už stála na Tbilisi, bohužel tam byli jen dvě místa volný a tak sme začali smlouvat taxík. Dostali sme dobrou cenu, ale jaký bylo naše překvapení, když nám oznámil, že čekáme ještě na jednoho pasažéra. Tak to sem rázně zatrhl, že se za ty prachy nebudu vzadu mačkat a vylezli sme ven, hned se k nám přichomejtl další a že nás vezme víc, větším autem.
Nasedli sme a začala naše asi nejhorší jízda v Gruzii, i když ty ostatní jízdy byly taky dost „nebezpečný“ tak tenhle magor teda vede na celý čáře, skoro celou cestu jel 130, předjížděl všude a do zatáček pískaly gumy. No naštěstí pro všechny nás asi za 2,5 hodiny, normálně to trvá skoro 4,5 hodiny dovezl do Tbilisi, vysadil nás v Didube.
Měli sme spoustu času, tak sme se najedli a šli nakupovat suvenýry, je tam celkem malý, ale šikovný bazar, tak sme dostali, co sme chtěli. Dali pár pivek a pozorovali ten ryk kolem, bohužel se tohle nedá praktikovat moc dlouho, protože všude je bordel, který když zafouká tak se zvíří a máte toho plný všechno a ještě ten vzduch plný zplodin ze všech maršrutek, taxíků a aut ze silnice, tak sme to zabalili a metrem se přesunuli na hlavní nádraží.

P1020977
Odkud nám měl jet o půl šesté vlak za asi 5 korun přímo na letiště. Ještě sme si dali pár pivek na nádraží a nějaký jídlo a pomalu šli hledat nástupiště. Nechápu, vlak byl téměř prázdný, asi 20 km cesta trvala tím strojem skoro 45 minut, masakr. Ale tak nám to bylo jedno, letadlo nám letělo až ve 4 ráno.
Přijeli sme na letiště, a začalo nám asi devíti hodinový zevlování. Takže víno, karty, večeře a tak dokola, spát se nedalo, v hale bylo fakt hodně lidí.

13.06.2014 – Pátek – Konečně otevřeli gate, jdeme se odbavit, ještě drobný nákupy, ale pak už sedíme a kecáme s jedním čechem, který byl v Tbilisi služebně. Nasedáme do letadla, odlétáme a akorát vidíme, jak dole v Tbilisi vypnuli veřejné osvětlení, pěkný pohled. Pak už se pokud možno ukládáme ke spánku, tak jak to je v letadle možné.

P1020992
Let proběhl normálně, přistání ve Warszawě taky, měli sme skoro dalších 5 hodin, než poletí letadlo do Prahy. Dali sme snídani a zevlovali, pak si u transferu nechali vytisknout palubní lístek a čekali, než se otevře gate. Nastoupení, odlet, přistání v Praze kolem půl jedné, zavazadla. V hale mě už vítala Ivanka. Busem na Dejvickou, rozloučení s michalem, doprovodili sme bratra na Florenc na bus do Třebíče, dali si oběd a jeli domů.

Hodnocení je jednoznačně kladné, až na ten začátek na letišti se nás pak už štěstí drželo a nevznikla žádná mezní situace. Lidi v Gruzii i Arménii rozhodně nejsou pohostinní, jak se všude uvádí, sou normální, holt přičuchli k penězům. Ale je to asi dané tím, že už nejsou tak odříznutí od světa, jako třeba před deseti lety, kdy to zřejmě ještě platilo. Prakticky si nás jako turistů nevšímali. Což bylo taky dobře, není nic otravného pořád někoho posílat tam, co slunce nesvítí a on se neustále vrací s úsměvem na ksichtě.
Doporučil bych rozhodně hory, jak v Mestii tak i kolem Kazbegu, je to fakt nádhera. Měli sme jen dvanáct dní, proto sme se snažili vidět to hlavní, ale je ještě hodně co vidět v jiných částech Gruzie, která nám k srdci přirostla asi víc než Arménie, je to tam takový divočejší a syrovější.
Co se týká cen, tak ubytování v hostelech sme měli mezi 200-400 Kč za jednoho, taxi ve třech i na delší vzdálenosti se dá. Po městech to taky jde, ale když dorazíte tak první nabídku vydělte dvěma, to je reálná cena. Cestování maršrutkama je za dobré ceny, ale není to moc pohodlné, když nafasujete starej transit. Jinak novější mercedesy už sou v pohodě. Jídlo, restaurace a další běžné nákupy jsou cenově téměř jako u nás, no čekali sme to levnější vzhledem ke kupní síle. V Arménii nebyl problém sehnat jídlo na ulici a to i co se týká restaurací se zahrádkou, v Gruzii to bylo dost těžký a zahrádek sme fakt moc nepotkali, natož s točeným pivem. Pivo jako u nás mezi 20-40 Kč a i celkem dobrý byly značky Kazbegi, Mtieli a Natakhari. Železnice katastrofa, drahé, pomalé, staré, pouze jako zpestření.
Celkové náklady jsou taky slušné, 7 200 Kč letenka a tam sme každý utratili cca 10 000 Kč.

> Fotogalerie


Comments are closed.